KAMARÁDI.

SVĚTNICE skoro bez nábytku; dvě nízké v rozích postele, dvě židle, stůl přistrčen v zídku, tak zrovna pro dva přátele,

skříň jedna na chléb, věšák dvojí, na stěně obraz vrouben chvojí a ticho jako v kostele. Kamínka hřejou, lampa čadí,

v strop dým se valí tabáku, tak sedí tu dva kamarádi, dvé starých, pevných junáků; jeden jak mléko vlasy šedé,

mladicky druhý ještě vede si s knírem šedým do máku. Z konvice jedné pijou oba, a druh ji druhu přistrčí,

a k dnu-Ii vede krátká doba, jen ramenoma pokrčí, dí: „V hodinách se dnes to mate,“ a ručkou točí tolikráte,

až devátá v nich zahrčí. To čepobitím bývá k spaní, však dnes už dávno minul čas, a v konvi skoro tknuto ani,

ten kroutí vous, ten hladí vlas a každý hledí v jinou stranu, až, ob minutu v jednu ránu jich zrak se sveze na obraz.

Druh na soudruha nepohlédne a vousáč hledí z nesměla, teď druhý mrkne, teď se zvedne a obočí pne se do čela:

„Vždyť, hrome, nejsme na poplachu! jen též se dívej, starý brachu! – vždyť třicet let, co umřela. – Že mně ji přál, Bůh měl mne radši,

však ona? – nevím ani hles, leč měl’s ji rád, – byl’s hezčí, mladší, a já se toulal vojnou kdes, až pustili mne podle stáří;

šla plačky se mnou ku oltáři, pak byla věrna jako pes. Šla za mnou nazpět k mému pluku, nač voják, než by vojačil? –

tam nejprv my si stiskli ruku, když v ráz nepřítel přikvačil: já v před, ty raněn; – já dal v stanu ti chorou ženu pod ochranu

a ty’s jí oči zatlačil. A dnes je tomu třicet roků; nuž, starý brachu, vesele! Zde připij té tam v dlouhém loku,

já tisknu ruku přítele. – – Nu, víš, já byl už u hrobníka, ať co si chce kdo tomu říká, on v jeden hrob nám ustele.“