DVA jezdci, plát jak bylo vidět lunu
zčernalým hvozdem, potkali se v zbroji.
Kam cestou?“ dí, jak proti sobě stojí,
A z obou úst to vzdorně zazní: „K trůnu!“
A mečů třesk je slovům odpovědí; –
v tom luna bleskla hloub do temnot lesa:
„Ó, bratře!“ – jeden vzkřik’ a raněn klesá; –
a druhý ztrnule mu ve tvář hledí.
„Lžeš!“ – usmál se a oře bodnul k jetí;
však ještě jednou pohled’ v němé líce.
„Máš pravdu“, děl, – „tím překážel bys více.“
A v bok mu vrazil meč až k rukojeti!