LIST po listu se stromů opadává,
list po listu se vrací v matku zem. –
Tak mrákotným a smutným večerem
Tvá ruka naposled mi s bohem dává.
Pak v stínu stín noc pohltila mhavá. –
Procítil každý svoje v srdci svém.
Já šel. – Tu kdesi cestou zaslech’ jsem,
jak matka svoje děcko pouspává.
Já přistoup’ k oknu osamělé chatky: –
– ten obraz klidu v tváři děcka čist!
já za Tebou se znov’ zahleděl zpátky.
Těch lidských nadějí! – ty lidské zmatky; –
to věčné loučení, – ten zvadlý list, –
a toho míru v klínu země matky!