Jsme přec jen bratři, nad tu cizotu,
jež jednoho nás od druhého dělí;
všech srdcí nasloucháme tlukotu,
byť nastokrát jen své jsme slyšet chtěli.
Jsme přec jen bratři, lidé, zvěř i strom,
vše, co jen na té zemi živo s námi,
a stokrát osiřelí v světě tom,
byť bychom chtěli, nemůžem být sami.
Ať srdečně si děcko zaplesá,
ať v tichém štěstí ruka ruku tiskne,
květ rozpuká, pták jásá v nebesa,
vždy odleskem to v něčím oku blyskne.
Své každý sám si musí vytrpět
a přec v tom žití plném beznaděje,
kde vzkřikne člověk, zvěř, v prach šlapán květ,
vždy něčím srdcem kdes to pozachvěje.