Je noc a loď má na moři,
té pláni černosklenné;
jen hloub’ když boky zaoří,
na tisíc jisker zahoří
po vodě rozperlené;
ty hasnou – zas je temno.
Loď letí – ticho; po boku
to sýká jenom v hluboku.
To nesýká, to vyptává
se na mne vlna zvědavá,
to vlna lodi šepce v sluch:
„Jaký to jede divný druh?“ –
„Já nejsem žádný divný druh,
mnohý jen bol mi dal pán bůh
a jaký, loď ti nemůž’ dít,
to musíš zpět mi domů jít
a domov můj tak v dáli je –
jak, má panenko, tam ti je?“
Má milá sedí v komoře
a myslí dálné na moře;
a hledí v nebes pokraji,
jak hvězdy tam až padají.
A když se hvězda svíří v pád,
mne pozdravuje na stokrát
a při každičkém pozdravě
zatřpytí v hvězdy záplavě
se slza v černém oku.
A tak co večer sedí tu,
co posléz v hvězdném zákmitu
po jejím dlel jsem boku,
a tomu již dvé roků. –
A neví oko nižádné,
co hvězd do moře zapadne,
a neví nikdo ve světě,
jak dvé se očí uhněte
za takových dvé roků.
Napadlo hvězdic do moře,
má loď tak mnohou vyoře,
já hledím, jak to prýská;
a když se hvězda zatřpytí,
na tisíc slzí osvítí,
pak hloub’ je na vždy shasí
a loď má dál jde v temno.