KOLEDA spěje k večeru
tam venku plískanicí –
vrabci jsou doma pod střechou
a doma koledníci.
Na návsi ani slech, ni ruch,
vše taje v sněhu, ledu,
jen starý soused zakašle
jda táčkat ku sousedu.
Teď povolovat začal sníh
od sychrava a deště,
je doma člověk, doma pes,
– jen dráb obchází ještě!
Ten chodí jako hodiny
a brvou nezamrkne,
však ať si kde chce zastaví,
v tom domku vždy to hrkne!
A proti nám je starý dům,
v něm všechno bere zkázu,
střecha se větrem tetelí
a ti tam pod ní v mrazu.
V tom starém domě, Bůh to ví,
jak šlo to po ta leta,
sníh na střeše, sníh pod střechou,
– až do těch očí slétá.
Ať vinni nebo nevinni,
že v očích jim tak vláhne;
však někomu už rozpadá
se pod rukou, nač sáhne.
A před domem teď stojí dráb
a rozkládá své spisy:
za drábem přijdou podívat
se páni na komissi.
Dráb sám – jak chtěl by do domu
a zase chtěl by zpátky;
ten havran nějak dlouho stát
tam zůstal u té chatky.
Však, – je to havran ubohý,
sám na nohy tak vrátký,
ve vlasech sníh, a v jeden mih
i zrak pln jinovatky.
Dráb je, – nu starý ubožák,
a počasí je chladné;
i vešel; – běda na koho
ta koleda dnes padne!