Je tichá noc a ještě ven
si vyjdu na zápraží,
ať sebe víc jsem unaven,
to ticho mne tak blaží!
Nad polousvětlým dvorem mým
je obloha tak hvězdná,
tak hluboká, já zahledím
se do jejího bezdna.
Z mé jizby na dvůr padá zář
jak pruha pozlacená,
hle, opřena tam o polštář
spí s děckem moje žena.
Vše mlčí; v sadu šeptají
jen listy hrušně zticha,
a dobytek můj ve stáji
tak spokojeně dýchá.