Jaro přišlo jako v mžiku,
jako z houští laňky skok,
s rosou, květem na trávníku,
s prchou, sluncem podle zvyku,
s ptačím zpěvem, jak co rok;
nedbá pranic na kritiku.
Jaro přišlo, z ticha, z ticha:
něžné slovo v něžný mžik; –
neví nic, co lidská pýcha,
lidská zlosť a lidský ryk:
jenom z hluboka tak dýchá.
Dýchej, dýchej jaro na zem,
my už jsme tě čekali:
podlíska pod skalným srázem,
brouk pod tmavým zimostrázem,
pramen z hor, a z povzdálí,
mnohé srdce skřehlé mrazem.
Dýchej, dýchej, v zmladlém křoví
přitul ptáče k ptáčeti,
zadýchej pod lidské krovy,
pověz také básníkovi,
jak by lidem v podletí
jara vždy byl posel nový.
Dýchej v duši teple, slunně,
a na horké čelo chlad,
a kde které srdce stůně,
vdechni mír v ty kalné tůně,
a kdo se zlem v zápas pad,
dechni po té dobra struně.
A kde se nad drahou hlavou
zavřela už země v klid,
obetkej ji měkce travou,
a od těch, kdo dál jdou vřavou,
můžeš ji tam pozdravit.