PLN hořkosti a tísně
jsem díval se v ten svět,
a nebe bylo blankytné
a luhy jeden květ.
A slunko volně hřálo
a zkvétal trn i hloh
a v dáli kdes, jak skřivan sám,
pastýřský zpíval hoch.
Rci, co tě, duše, tíží?
slyš, jaro dýchá kol,
viz, jaro dýchá rozkoší,
ó pohřbi ten svůj bol!
Ó kam že mám jej pohřbít?
vše vůkol krása, lad,
kdo truchlí, v květ ho uložte,
a nepřestane lkát.
Mně kdes na pustém poli,
kde slunce není svit,
hrob vykopejte hluboký
a tam naleznu klid.
Tak někde na ústraní,
kam nezní lidský hlas,
ni ohlas smutků života,
ni ohlas jeho krás.
I usmálo se jaro:
„Tak leckdos by si ved’! –
a já ho přece naleznu
– a v hrob mu hodím květ.“