Když jako mléko zkvete sad
a ptáče s větví zapěje,
tu jest mi, jako v srdce chlad
i mně když květu navěje.
Jak jsou ty role zeleny,
jak luka bují žluťákem,
jak nebe, duše zastřeny
ni jedním nejsou oblakem!
A zlaté slunko rozmilo
když usmívá se, pohřívá,
v tom srdci jak by nebylo,
ať cokoli tam bolívá.
Ba, jak to přišlo, nevím sám,
že padá se mne všechna tíž,
a nač se jenom podívám,
– i kdo mi křivdil, je mi blíž!