TO není smavé pachole,
jež vyšlo sobě do pole
a přes doly a vrchole
si zpívá v rouchu stkvělém: –
to probudil se starý brach,
jenž dlouhou zimu ležel v snách
a do stěžejí země sáh’
a sny své tvoří tělem.
On kýv’, – jde slunce nad obzor,
on dechnul, řeky bouří s hor
a v rozhučený vichrem bor
blesk opět z mraků svítí;
a jako mořským příbojem
zem cítí mléko v prsu svém
a dává píti tvorům všem
a všechno volá: Žití!
A živne luh a živne háj,
pták navrací se v rodný kraj
a v zrnku uzavřený taj
teď v list a květy pučí;
a srdce v ňádru veškerém
se zrychlí lásky úderem
a v každém jest, jak večerem
zpěv slavičí když zvučí.
Buď pozdraven ten silný druh,
jenž v náruč svírá světa kruh
a v jehož lebce tvůrčí duch
sny nové spřádá dále.
Ať na ledovém útese
jej sever sněhy zanese,
když čas, on kšticí zatřese
a tvoří – o krok dále!