LUKA jsou pestrá květnými stvoly,
včely se rojí kol květných suků,
skřivánčí píseň hlaholí poli, –
podej mi ruku!
Je mi zas jednou v duši tak volno,
jak žal by nebyl v tom světě širém,
vše, co kdy trpko a co kdy bolno,
vyznívá smírem.
Slyšíš ten vítr v korunách stromů?
tak nám kdys šuměl pohádky svoje;
však ty je poznáváš, ač dávno tomu,
viď, duše moje!
Co tenkrát pohádkou, stalo se skutkem
a my ji prožili plnou a celou,
tak ruku v ruce, radostí, smutkem
pravou a vřelou.
A teď, když dospěla k loučení chvíli,
ač trochu tesknoty v tom jejím zvuku,
viď, že ji doslechnem, jak jsme ji snili! –
Podej mi ruku.