Na vlašťovičích perutích
přilétlo jaro zpět,
zrak blankytný, ret jeden smích
a roucho jeden květ,
zelené roucho jeden pestrý květ.
„Vy zimní spáči z lůžka ven!
já klepám na váš dům,
já nesu každému váš sen
a tisíc krásných dum,
stotisíc krásných, pohádkových dum!
To teď co slyšels, jasavý
že slavičí byl zpěv?
Ó ne, to táhne z doubravy
zpěv bledých lesních děv,
můj zapěl zpěv i sbor těch lesních děv.
A vám se, zimné myšlenky,
s těch bledých nechce čel?
zde! pro vše dobré, pomněnky,
pro to, co bolí, pel,
pro vše, co bolí, rosou vlhký pel.
Dnes v každém srdci postavím
si z lučních květů trůn,
a jako sníh je roztavím
svou hudbou měkkých strun,
divocesladkou hudbou měkkých strun.
A celý svět svou skryje líc
do šatu mého řas,
jak stopí hejno vlašťovic
se v nebes modrojas,
v nebeský volný, čistý modrojas!“