Jan Lamač.

Jan Lamač zdědil po svém otci mlýn v hlubokém sedle vlhké Šumavy. Po obou stranách vzhůru táh se les, nahoře vrouben letem oblaků

a dole mladých sosen podrůstem, jenž rozryt mnohou roklí z jarních vod, pojednou v svěží louku přecházel. Té jednou stranou vejš se náhon táh

a podél cesta; pod ním v oblouku tek chudou vodou potok jalový; dál hučel splav a pod ním klepal mlýn jen v lesa hluš, neb v dáli byla ves

a zrak, ni sluch nesáhal sem, ni tam. Z té vsi a jiných mleči jezdili, ba přijížděli sem až od hranic, neb ten byl hlas: že na Lamačův mlýn

od konců světa není daleko – bylť mlynář Bohu, lidem spravedliv. A z mlýna chodil mlynář do vsi jen, když k sousedům ho táhlo řízení,

o svátcích na mši, vždycky na pohřeb, – co před lety mu žena zemřela. Ku svatbám, křtům jen poslal, co mnil vhod a nešel řka: „Nač bral bych víc, než dám?

a požehnání může dát jen Bůh. Kdo rád mne má, to můj se dozví hrob, tam mezi nimi budu dlouho dost.“ Tak schýlenému klasu dozrál čas

a odnesli jej k vísce na hřbitov, za božích soudů vzácné semeno. Když nyní knězi za výkrop dal plat, sousedům dík, a první, poslední

na čerstvém rovu slzu vyplakal, – dřív hleděl na vše s okem vypráhlým a rukou pevnou rakev spouštěl sám, a teprvé, když všichni odešli,

a on se vrátil, v krutý vypuk pláč, – Jan Lamač sám se vracel k domovu. Byl slunný den, z těch prvních v podjaří; v úvalech strání ležel ještě sníh,

a s habrů loňský teprv sprchal list, holými břehy prudce potok spěl, po stranách vrouben křehkým náledím a všechno bylo plno tesknoty,

– neb ve smutku se život probouzí. Však nebe bylo jasné, holubí, a on jak do něj hleděl upřeně, ssál svit a teplo v duše mrákoty.

A jako jimi probouzí se květ pod hnědých keřů hustou spletení, tak svitem tím a teplem nebeským, ve stínu sterých smutných myšlenek,

myšlenka jedna propukla co květ – A jako ten, s nějž velká spadla tíž, pln vážného, blahého oddechu, pevným se krokem vrátil do mlýna.

Pak dům obešed kolem do kola na prázdno velké spustil stavidlo na počest tomu, který odešel a poslouchal a hleděl do vody

a děl: „Tak v prázdno letí život náš –“ A potom vešel v jizbu otcovu a otevřel tam starou, těžkou skříň, jež v domě byla jako svatyně,

jíž nikdo netknul se než otec sám: tam po své ženě choval památky, svatební šat a vínek myrtový a u něj první uschlé chudobky,

jež vypučely jejím na hrobě. Pak po otcích tam starou bibli měl, z níž čítal každé spůldne v neděli, a on, Jan Lamač, jeho starší syn

sedával u něj tich a naslouchal, jak četl hlasem těžkým, pokojným a mohutným, jak venku hučel splav. A tím do hlubin duše synovy

přecházel otce přísný, vážný duch, však po matce že srdce měkké měl, ten proud vždy hloub a hloub se do něj ryl, a takou naplnil je ozvěnou,

že světa hluk v něm stichal docela. A když pak zralých, mužných dospěl let a pro tu svoji přísnou povahu – ač pod ní každý znal tu dobrotu,

však proto, že se nejevila hrou a laškováním, – zůstal samoten, nenašed té, jež vyplnila by tu celou jeho duše hlubinu,

uzavřel, život skončit v samotě; všem láskou žít, byť nebral nižádné. Tu bibli vyjal teď a takto čet: „Blažen, kdo truchlí, bude potěšen;

blažen, jehožto srdce čisté jest, neb spatří Boha; blahoslaven ten, kdo žízní práva, – budeť napojen.“ Pak blížících se kroků ozval hluk

a různé hlasy; čeleď od pohřbu se s mladším bratrem domů vracela. Jan Lamač zavřel bibli, zavřel skříň a na dvůr bratru vyšel v ústrety,

a stisknuv ruku mu, jej mlčky ved, kde od stavidla vody hučel proud a o těžké se opřev brlení, stál chvíli němo; – slunce padalo

mu v plavý, běle prokvětalý vlas, a na tvář klidnou, jako nad splavem ta vodní hladina; pak položiv dlaň vlídně na bratrovo rameno

a v jeho oči pevně upřev zrak, děl takto: „Chci živ býti v pokoji; do rukou tvých své dávám dědictví, jsi mlád a uveď v místo matčino

sem duši, která duší bude všem, neb duše všemu schází bez ženy. Buď pánem zde, já sluhou živnosti; však bratry jeden vždy ať pojí stůl,

dbej, abys u něj nikdy nezbyl sám. Já bez tvé vůle zrno jediné v tvůj nedám mlýn, ty hleď, bys pod žernov mi nikdy zrnka písku nevsypal.

Jsme jedna krev, buď jedna mysl v nás.“ Pak, slovo každé váže, pravil: „Já chci věrným bratrem být ti do smrti!“ To děl a srazil k žlabu stavidlo

na znamení, že dotruchlil už mlýn a voda bude sloužit novému, jak bývalému pánu sloužila. Pak mlčky vešel v jizbu otcovu

a na zanášku dal si donést skříň, a na prahu odevzdal bratru klíč od jizby té: „Tam domov tvůj, zde můj.“ A když byl nyní na zanášce sám,

svlek černý šat a v skříň jej uložil podle své matky šatů svatebních a jak jej skládal, sám nevěděl jak, mu přišla myšlenka, v obleku tom

že do rakve kdys bude uložen – Pak z truhly vyjal šat si po otci a za chvilku v hluš lesní klepal mlýn. Jan Lamač rok již v mlýně stárkoval

a s bratrem v jeden zasedali stůl a zrno nepadlo ni sem, ni tam; že mlčky však sedali při stole a v domě bylo jako bývá tam,

kde duše není, smutno, podivno, po roce uved v místo matčino si bratr ženu, – bratru matku ne. – A za krátko byl smutný, pustý mlýn

jak nikdy dřív. Jan Lamač neusmál se celé týdny, něm’ sed ku stolu a němý vstával; že však protivno se stalo ženě ono mlčení,

protivný jí i bratru stal se on. Pak k vůli ženě mlýn byl zanedbán, neb mlečů nevšímal si hospodář, i opouštěli jeden po druhém

a žena děla: „To nás opouští pro Lamačovu vzdornou posupnost.“ Však sedávali dosud u stola – a slova nepadlo ni sem, ni tam.

Tak chudnul mlýn, – však aby jako dřív moh hospodář být ženě po vůli a u lidí netratil pověsti, co týden jednou, dvakrát odjížděl

a místo mlečů ob čas podivné do mlýna přicházely postavy, však v noci jen a jizba mlynáře pak časem byla kupecký jak sklad

různého zboží s druhé strany hor; neb mlýn se stával skladem podloudným. Co týden napřed, každý druhý den pak mlynář skoro do hor vyjížděl

a k ránu až se vracel každou noc. Jan Lamač nevídal jej u stola a celé dny když mlýn stát musel tich, on mysle jen, že bratr toulkami

svůj statek maří, chmurněl víc a víc a celý den se v mlýně zavíral a celou noc, – neb nechtěl zrno to bez vůle bratra na bratrův dát mlýn.

Však po tři dny když jednou u stola jen s ženou jed’ a na čtvrtý když den zas s bratrem seděli si tváří v tvář, tu pravil: „Sypeš písku pod žernov!“

a druhý, v zraku ženy čta, co děl, jíž Lamač stal se protivným jak smrt: „Mlč! v mé jsi jizbě! – beztoho to vím, že jako Jidáš krev svou zradíš kdys!“

Pak stich’. Jan Lamač zbled a vstal a šel. A jak jej viděl dveře zavírat, tu bratrovi to v uších hučelo jak splav, u nějž byl tenkrát s bratrem stál,

a do hukotu zněla slova ta: „Však bratry vždy ať jeden pojí stůl, dbej, abys u něj nikdy nezbyl sám,“ – a bylo mu, jako by pod žernov

dnes býval hodil srdce bratrovo, – a věděl, – hodina že odbila. Jan Lamač k stolu nikdy nesed víc. – Teď ale vojna v zemi vypukla

a k hranicím se táhla blíž a blíž od cizé strany; tlupy podloudné teď nejbohatší mohly míti žeň; leč víc než dřív též požínala smrt,

neb v horách hlídky byly nepřátel i našich vojsk, a život v sázce byl, ať kostky sem už padly nebo tam. Leč ziskuchtivost mocnější než strach,

a tak za letní noci bouřlivé zas odjel mlynář. – Těžce hučel splav ve vlhkých lesů dálný, táhlý šum. Jan Lamač seděl dlouho do noci

sám na zanášce, – před ním ležela na stole bible, – četl hlasitě a jeho hlas se mísil z hluboka v bouření stromů, přes něž vítr táh’.

Na jeho tváři nehnutý byl klid, když zavřel knihu; pak jen naslouchal, jak bouře z dálky táhne blíž a blíž; pak přišlo mu si vzpomnít na otce,

na jeho hrob a starou na lípu, jak nad ním její suky klátí se a v dol as větve rve ta vichřice; pak bylo mu, jako ten pohřební

by slyšel zpěv, když odnášeli ho; pak slyšel jako kněze modlení a chmurné žalmy umírajících. – V ten mžik se dveře ranou rozletly

a na podlahu, tváří do země k nohoum mu těžce jeho bratr pad. „Jsou za mnou v patách!“ vzkřikl smrtelně, „jsem vrah!“ – – Jan Lamač povstal od stolu

a krokem klidným přistoup ku dveřím a zastrčil je na dvě závory. Pak děl: „Zde jizba má! – tvá tam! a na tvou hlavu padniž bratra krev!“ –

Pak odvlek jej jak odvlekáme psa až na práh druhdy jizby otcovy. – Tam pustil jej, a sám se vrátil zpět. Vzal starou bibli, uložil ji v skříň,

a zvolna vyjal ten svůj černý šat a pokojně se do něj oblekal; – pak s dveří sejmul obě závory a ze země bratrovu pušku zved.

Pak poznovu se dvéře rozlétly a zazněl hlas: Kde jest? Sem prchnul vrah! Jan Lamač křížem ruce nastavil: „Zde svažte mne!“ – a tak ho odvedli.

A z rána, trojí kulí do prsou, u hřbitova Jan Lamač dokonal.