Jsme jako mouchy, jako motýl denní,
jenž na mžik zatřepotá křídly z nachu,
a vše, s co jsme, se skončí v hrstce prachu,
náš smích i vzlet i naše utrpení. –
Jest pravdou, jak to v písmě stojí psáno:
jsme mouchy, motýli, – snad ještě méně –
a i ten stesk náš dozní neslyšeně,
když nejlepší co v nás, – v prach zašlapáno.
Leč po křídlech když sáhají ti dravě
a otravují žití květnou číši, –
buď, příteli, motýlům ještě bližší,
– i aspoň ten svůj den prolétni smavě.