JÁ též pěl mnohou píseň pravou,
jak žijí v lidské pověsti,
však ta mi táhla jenom hlavou,
jak osykou kdy šepotavou
večerní vítr šelestí.
A zvučela mi v ňadrech, vzpjaté
jak moře hučí v daleku,
já nechal šumět vlny zlaté,
co povídaly tisíckráte
– vždy jednomu jen člověku.
Pak jako v člun jsem used malý
a dal se nésti v peřeje;
a ty mne nesly, v mhavé dáli
až přede mnou se otvíraly
– snad sama ráje veřeje.
A bylo mi, jak led když jihne
a jaro větvím šelestí,
a vlaštovka se první mihne,
a bylo mi, jak sen když tíhne, –
a budíme se s bolestí.