Já nemazlím se s přírodou,
spíš’ někdy se svým skotem –
co dala mi, vše vyrval jsem
jí pracným, těžkým potem.
Mně není matkou příznivou,
ni kráskou velkolepou:
mně z jara voní od mrvy
a v podzim voní řepou.
Leč rád si někdy utrhnu
též květ, – tak nejspíš’ v máji,
když moje luka žluťákem
tak zlatě prokvétají.
Neb ze stébel, jda po mezi,
utrhnu svlačec, lechu,
a zadívám se, zamyslím,
– jak jsme tak rovni dechu.