S ŠEDIVÝM vlasem, vetchou, přihrbenu
jsem večer viděl starou, vlídnou ženu:
líc, čelo zryty stopou dlouhých let,
jak hnědý, loňský list, – a u ní dlet
jsem viděl dítě; – loňský list jak s jara
pokrývá svěží, bílý, rosný květ,
tak u děcka ta žena byla stará.
A ráno opět viděl jsem tu ženu
klidnou a tichou v rakev položenu,
v stodolu věčnosti sežatý klas;
a u ní hrálo si to děcko zas.
Jak mladá byla nyní proti němu
v svém bezletí! – neb věčnost jí a čas
byly jak děcku nenarozenému.