Byla dcera loutkářova,
měla otce, měla matku
a pak jednu kamarádku,
říkala jí Imogena.
Měla jiných přátel taky,
znala je však jen dle jména,
ale bledá Imogena
půjčila jí tvář i zraky.
Rytíře a prince, mnichy,
kouzelníky, loupežníky,
zvěšela je na hřebíky
a pak nastal hovor tichý:
„Je ti zima, Imogeno?
zde je teplý šátek z vlny,
nebude-li poslouženo,
zde je čaje koflík plný.
Ne? – tak pojď na prsa moje,
hlavu sem a sem dej ruku;
slyšíš, jak ti srdce v tluku
dí, žes moje, Imogeno? –
Ach, jdi pryč! – ty oči tvoje
hledí, jako když se stýská
ah, tam ten tvůj princ se blýská! –
Imogeno, duše moje!
Hleď, jak se mu oči svítí,
a jsou přec to oči z ledu,
co je v nich, říc nedovedu –
Imogeno! ublíží ti!
Sem dej hlavu a sem ruku,
s bohem spi a s andělema;
jak? – že nelze pro tu muku?
pravím ti, že srdce nemá!
Pojď, já budu tvoje máti
a ty moje dcera milá,
ne, – já budu smrťka bílá
a ty budeš umírati.
Teď to umíš! – zrovna k slovu!
mlč, vždyť my si rozumíme –
A nyní tě položíme
v prázdnou rakev Kašpárkovu.
A teď je to ukončeno. –
Vidíš je, ty oči z ledu?
kdybys mohla zřít, v tu bědu
jak se dívá! – Imogeno!“
„Imogeno“ – slaběj znova
a pak v koutku, v loutek stínu
s Kašpárkovou rakví v klínu
spí dceruška loutkářova. –
Se skoby zrak čaroděje
do čira, jak v dál, se dívá,
vedle něj se ďábel směje
a Kašpárek hlavou kývá.