Kdo tak potmě už jde k nám,
když já oči otvírám?
Dvéře samy vrzly zticha,
někdo do tváře mi dýchá.
Ah, náš Plocku, to jsi ty,
z venku celý rositý!
to se může zle ti vésti,
že máš tlapy na pelesti.
Ale myslí, příteli,
že jsem v teplé posteli,
co ty venku v sněhu, mrazu
chránil jsi nás od úrazu.
Dej jen tu svou hlavu blíž –
mám tě rád, – a ty to víš!
Ano, s tebou o snídaní
rozdělím se za hlídání.