VŠE rozmetáno v prach a rozvaliny,
co draho bylo této země synu,
zlomili nás, jak vichr lomí třtinu,
a klínem rozrážejí na štěpiny.
O jejich srdce stesk náš, touhy, činy
se rozbíjejí, pěst jak o skalinu,
jak z železa, jež dáno v kovadlinu,
z nás kují zbroj v hruď vlastní domoviny.
Kde naše spása, štít a vykoupení? –
v zapadlém otcův hledáme ji hrobě;
v těch kobách zhas’, tam není, není, není! –
zas k rodným bratřím žalný zrak náš hledí;
jen lhostejnost, neb smích nám odpovědí.
Ó hledejte ji v sobě, v sobě, v sobě!