NAD horami slunce září,
stoupá výš’ a výš’,
práce volá, hospodáři,
a ty tvrdě spíš!
Ale ať je soumrak, ráno,
dílo tvé je dokonáno,
ty se nezbudíš!
Hlava klesla, ruka mdlá je,
v nohou ani ruch;
osiřely tvoje stáje,
osiřel tvůj pluh,
osiřela žena, děti,
za tebe k nám dohlížeti
bude už jen Bůh.
Ty’s nás nechal bez útěchy,
opouštíš svůj krov,
odcházíš z pod rodné střechy
pod zelený rov;
ani se ti nezastýská,
když ti přijde duše blízká
s pláčem na hřbitov.
Konec práce, konec boje,
strastí, nocí, dnem
o nás, vše, co bylo tvoje;
smrt na poli svém
zavláčí si tvoje tělo,
jak se tobě zavláčelo
tvoje zrno v zem.
Ale Bůh, jenž hospodaří,
nenechá tě tlít,
na svém luhu rajskou září
dá ti vyklíčit.
Smrt jen kosí chladnou paží,
Bůh si do stodoly sváží,
dá ti věčný klid.
Nás jsi tady nechal v smutku
žití krátkou píď;
co’s tu zasil dobrých skutků,
na nebesích kliď
v blaženosti nekonečné. –
S bohem buď a světlo věčné
na věky ti sviť!