HORY, hory v modrosivé dáli,
na temenech lány lesnaté,
co se na vás v dětství nadívaly
moje zraky žasem dojaté!
Za vámi se končil svět můj celý,
tam už vísky, lidé nebyli;
jen ty hvězdy večer, – zlaté včely, –
odkud nad vámi se rojily?
Toužil jsem se za vás podívati,
jak tam ohnivo v té propasti,
odkud pluli obláčkové zlatí
na nebeské volné oblasti.
A když bouřné halily vás mraky,
zlatý blesk vám sjížděl na hlavy,
jen jsem myslil, bič ten křivolaký
kdo tam drží, šlehá z mrakavy?
A když z lesů kouřily mhy valné,
k nim se pjala duha do dáli,
tak mi bylo vždy, vy hory dálné,
jak byste se na mne usmály. –