Mám povídat, co Horník řek’,
když večer domů z práce šel
a chvěl se, dvéře otevřel
a mladou ženu mrtvou zřel?
To nevím já, to ví jen On,
jenž slyší v hrudi srdce ston,
když puká, jako pukne zvon
v tmách koby věžní. –
Horník klek’,
ty bílé ruce do svých vzal
a celoval je, celoval;
k těm chladným nohám potom sed’
a řek’: „To šly jste včera vstříc
mi naposled!“
Mám povídat, co se mu zdálo
v tu první noc, kde, co se stalo,
v snách bylo, jak by nebývalo?
Šli pospolu přes horský sráz
a kol byl taký zlatý jas!
a náhle řekla: „Běda nám!
ten černý Stín zda vidíš tam?
on čeká, aby rozved nás.“ –
A rozved: ona k výšinám
šla za Stínem, – on dolů. Mráz
mu projel srdcem: procit... sám!
a do jizby měsíčná zář
té mrtvé plála v tvář.
A povídat mám ještě víc?
– on, Horník, neřek’ o tom nic,
ni o tom, co se dělo dál. –
On sám hrob ženě vykopal,
sám na hřbitov ji v rakvi nes,
sám zvoník byl a sám byl kněz. –
A pak šel domů, tich a bled,
– však s ní! – jak od svatby se ved’.
A nikdo neví ani dnes,
zdali to úsměv nebo žal,
je na té tváři, z níž jde děs.