HORNICKÁ BALLADA.

TŘIKRÁTE v životě už sáhla na mne smrt a stokrát číhala jak zhladovělý chrt, já mrazný její dech jsem cítil v kostech svých a její dutý zrak se ryl do zraků mých

a já se chvěl jak strom, v nějž mířil blesk v ten mžik; on mimo sjel, – a já jsem neřek’: Bohu dík! V propastech země, ve věčných tmách

slyšel jsem temně v skal útrobách kamenné srdce, kamenný tep:

já kopal a kopal se k Ní pro svůj chléb. Můj bratr stál vedle, můj z mládí druh,

to srdce kamenné mu též bilo v sluch. Můj víc než bratr se prokopal dřív; –

jej sdrtila skála, já zůstal živ. Od chaty k chatě kradla se jak stín;

nemocí chudých porazil nás Hospodin. V hrdle souš a v hlavě žeh jako ve výhni,

v horečných jsem snech ležel devět dní. Anděl smrti na mne dých’, já slyšel nářek dětí svých;

pak v uších jako splav, pak neslyšel jsem nic, až, – byl, jak řekli, den to třetí, svit pad’ mi zas do zřítelnic.

Kdos cizí stál tu u mých hlav. – Mrtvé byly moje děti, má žena též; a já byl zdráv.

Pro černý diamant jsem zas do šachty vstoup’, náš černý chleba byl ještě hloub’.

Když nemohli se dokopat, kdos vzkřikl: Ven! a v bílý den si vezmem, tma co nechce dát.

Rozbity stroje, táhli jsme na ně, co bílý chléb jedli nám z černé dlaně.

Kol žito vlálo, jejž netknul se srp, a náhle z něj vstalo vojska co chrp –

Já neměl dětí, neměl družky, já rozhalil prsa, já vystoup’ z řad, já vzkřikl: Palte!

Zahřměly pušky. Já zůstal stát. Každý můj druhý soudruh pad’. Třikráte v životě již sáhla na mne smrt

a stokrát číhala jak zhladovělý chrt, já mrazný její dech jsem cítil v kostech svých a její dutý zrak se ryl do zraků mých, a já se chvěl jak strom, v nějž mířil blesk v ten mžik;

a mimo sjel a já jsem neřek’: Bohu dík!