ULÉT’ mi sivý holoubek,
zmizel pod kvetoucím hlohem,
ulétlo moje srdéčko,
ani mi nedalo s bohem –
ulétlo, zalétlo. Bůh ví kam,
co se tě, srdéčko, nahledám!
Hledala bych tě světa kraj,
chodila zeměmi všemi,
hledala bych tě za mořem,
ale ty’s hluboko v zemi. –
U zídky kvete bílý hloh,
tam spí tak tvrdě můj zlatý hoch.
Vyrostla tráva zelená
pod bílým, kvetoucím hlohem,
tam spíš, můj sivý holoubku,
buď s bohem, buď s bohem, buď s bohem!
Ó ty bys přiletěl, kdybys jen moh’,
kdyby tě nedržel ten ostrý hloh.
To trní, lidé, utněte,
tu hustou trávu skoste,
ze země bejlí vzejde zas,
srdéčko nevyroste.
Jsem v světě samotna, on v hrobě sám,
on ke mně nemůže, já půjdu tam.