JE velká, pevná, stálá
mé hnědé brázdy tíha;
však byť byla jak skála,
má tvrdá plec ji zdvihá.
To mlčky, před vším světem,
i k smrti když je třeba:
tak sobě i svým dětem
z té hroudy hnětu chleba.
Jen Bůh můj na mne shlíží;
já vím, že být to musí:
On sejme kdys mou tíži
a potom oddechnu si.