NA slávy němé rty svou ruku vložil
a řekl : „Mluv!“ – A žezlo, purpur králů
vzal mohylám. – Prach rozmetaný ožil
a vztyčil se jak obr z pod přívalu
slz porobenců. – A jak on tu stojí
v své velikosti majestátném klidu,
v spor věků hledě, vstříc mu duní v boji
mohutné srdce vzkříseného lidu.
Slyš jeho tlukot: Hněv a vzdor je v něm,
vzkřik udupaných, temné pozahřmění. –
A On jak hledí do příboje vření
svým volá velkým prorokovým rtem:
„Buď silen, lide můj, – je tvá ta zem!
Jen klid. – A nikdy sebe zapomnění!“