DUBNOVÉ jitro vlhké a šedé
dláždění mokrým odrazem leští,
na rohu ulice v drobounkém dešti,
na ruce drobounké děťátko bledé,
talířek fialek na druhé dlani,
stojí tu žena opřena k hrani.
Kdo by jí neviděl, když kráčí kolem,
kdo by si nekoupil kytičku fial? –
na děcko s úsměvem, na matku s bolem
pohlédne, líto mu, kvítku že přijal –
Fialy, fialy, – květ jarní v lese! –
jak do vás dívá se to dítě bledé,
němé tak, smutné tak – a zimou se třese.