Ať jiný se na suchu, moři, po hrdinách svých otáčí, mně starý farář na Podhoři, vzdor kritice a konsistoři
dnes na hrdinu dostačí. On svatě žil, jak být to mělo, a klidně stáhl čepičku, když na večer se spat mu chtělo
a poznamenal křížem čelo a Anči své dal hubičku. A ráno vstal, tak někde k pěti a něco na zub v kaftanu
každému nesl dobytčeti, od velké brůny, po hříběti, až ku starému hafanu. Pak podíval se do zahrady;
to požehnání jablek, sliv se stenčilo sic přes noc tady, však myslí si: „To z boží rady, a oni si to vzali dřív!“
Ze zahrady jej slunce záře dál v role vedla v pohodlí, a na ten odlesk božské tváře jal modlit se bez breviáře,
jak sám se papež nemodlí. Pak chléb šel měnit v boží tělo – odbyl to trochu krátce snad, však, jestli komu co se chtělo,
děl vážně: „Ite missa znělo! nechcete se mnou posnídat?“ Též mnoho nedbal na kázání, ač písma znal jak přísluší,
mlád’ čas prý nemá na pokání, a staří jsou již odpykáni, a kluky brával za uši. Když pátek byl, tu se to souká,
by sám stál Černý u dveří, ký div, že stará Anče brouká; – on – na žebráka, na ni kouká a dí: „Mám něco k večeři?“
Na „bratří“ v čas, leč na vikáře si vzpomněl jenom o pouti, pak na kruchtě to hřmělo jaře, a dobře měl, kdo přišel k faře,
jen kachny ne a – kohouti. A uprostřed té chásky zlaté, kdo na hodin dbá ručičku? „Půl-dvanáctá“ již táhne k páté –
však za to slyší všechny svaté, když vyspává svou opičku. Co do kněh – sotva jednu ze sta čet poslední až do stránky;
když do Prahy ho zvedla cesta, předplatil řádně „Blahověsta“ a pekli na něm bochánky. Se sousedy žil v dobré míře,
zvlášť po svatebním obřadu, a kdo-li hles o svaté víře, kouk’ do sklenky a do talíře a nevěstu štíp za bradu.
Leč, když ten osud do osady sem tam též divně přicvakal, neb v hrob se spouštěl život mladý, tu nevěděl si věru rady:
nu – on se také vyplakal. – Ať jiný se na suchu, moři, po hrdinách svých otáčí, mně starý farář na Podhoři
vzdor kritice a konsistoři dnes na hrdinu dostačí!
Cookies on Poetry Cove