Z propastí noci táhlo mne to vzhůru
vždy výš’ a výše, blíž ku světla zdroji,
až slech’ jsem z dálky zpěv andělských kůrů.
Však noci stín a stesk zbyl v duši mojí,
dar země, z ráje vyhostěné matky;
těm v ráji byl jsem cizí; – k matce svojí,
prach do prachu, se mlčky vracím zpátky.