Komu pán Bůh dudy dal,
dudečky, ach dudy!
kde je radost, kde je žal
on je doma všudy.
Zajde sobě na hory,
do širého kraje,
a kde zamknou závory,
dětem, ptákům hraje.
Dudy pevně připásá,
ony mluví z ticha,
u srdce to zajásá,
u srdce to vzdychá.
Což on dbá, když tu a tam
nic nedají za to,
nedají-li, dal on sám:
veselost jak zlato.
A když dudák rukou mdlou
naposled je stiskne,
než je pustí, zastesknou,
– pak to za ním výskne.