Před naším statkem dub je křivolaký,
můj pradědek už lezl v jeho snětě;
on ševelí nám v okna v zimě v letě,
a chrání v chatě nás, jak hnízdo s ptáky.
Pán míval druhdy vrtoch všelijaký,
a děd se s vrchním o dub porval kletě;
a vrchní pravil: Kdyby na tvém hřbetě
byl dub ten vyrost’, můj jsi! – a dub taky!
Pak pod ten dub přivedli dědka z klece
a chyt’ ho dráb; – však děd měl tvrdou hlavu;
když vstával z lavice, děl: – „Můj je přece!“
Sto dvacet let už tomu, nebo více; –
čert dávno už vzal všechnu panskou slávu,
– a s dubu šveholí nám vlašťovice.