Tak žil jsem jako jiní; – bratrštěji
jen s těmi v jedno snad, kdož vadnou v stínu;
těch vůlí silnější, těch slabší v činu
a v touze nad zem klesaje v prach její.
I mořem snů jsem plul a nad peřejí
zrak upřel mnohou klamnou na vidinu,
a nejsem vinen, loď má přes hlubinu
že nedošla, kam lodě silných spějí.
Přec, – ne-li na prázdno můj život vyzní,
kde země prach kdy střísnil moje jméno,
pro lásku k bědným, tužby výš, snů krásu,
pro hořkost sláně s bouří ve zápasu
a pro tisíce nocí bděných v trýzni
a dnů mých tíži, buď mi odpuštěno.