Napište mi, don Rodrigo,
slůvko zase, jak se máte,
napište mi slůvka čtyři,
jednu také píseň k tomu.
Nepište mi, don Rodrigo,
nic tom chladném o severu,
pište jenom čitelněji,
a kdo je ten rytíř bledý.
A ta vaše píseň budiž
tak, aby mne rozplakala,
a ten bledý rytíř budiž
tak, abych se rozesmála.
Takto píše don Rodrigo
doně Inez o svém zdraví,
takto píše don Rodrigo
doně Inez o rytíři:
Doňo Inez, Bohu díky,
letos jsem se nenachladil,
ale rytíř, doňo Inez,
přes zimu jest ještě bledší.
A když stojí na pavlánu,
stále ještě hledí k jihu,
odkud vlahý větřík táhne,
odkud přijde jaro s květy.
A ty jeho bledé tváře
rozkvetly už liliemi,
jen ty jeho oči hoří
stále jako hvězdy v zimě.
A ta píseň, doňo Inez,
není věru pro zasmání,
zpívá ji ten rytíř bledý,
v zem kdy víc než k jihu hledí:
„S jara přijde trochu lásky,
v létě přijde trochu snění,
v podzim přijde rozloučení
a kdo zbyl, ach ten je bídný!“
Neslyšíte, doňo Inez,
jak ta píseň světem táhne?
a kdo jednou zazpívá ji,
ten se jara nedopráhne!“
Takto napsal don Rodrigo
doně Inez vše, co věděl,
takto v záhon jarních květů
zapěl vítr od severu.