Doňo Inez, doňo Inez,
chystám se už psát vám dlouho,
ale nevím, co to bývá,
že mi pero padá z ruky.
A na ruku hlava padá
a na hlavu jako mraky,
a já nechám mraky táhnout
a já raděj myslím na vás.
Doňo Inez, jak se máte
tam ve staré Valencii?
Sedíte teď na balkonu,
hledíte, jak v noc se smráká.
Kolem háje oranžové
dýchají k vám snivou vůni,
na nebi se jiskří hvězdy
a pod vámi šumí moře.
A jak dole moře šumí,
od severu větřík táhne,
rosí květy oranžové,
či vám také oko vlhne?
Na severu bledý rytíř
hledí ven, jak v noc se smráká,
pod ním větrem pozimkovým
žluté, zvadlé šustí listí.
Neslyší on šustot listí,
neslyší, jak vítr táhne,
ale jest mu, jak by v prsou
dunělo mu velké moře.
A ty vlny v hruď mu bijou
jako bijou v boky lodě,
když je plavec v polosnění –
a on jenom ruce spíná.
S nebe hvězda utrhla se,
vlny za ní kvílí: běda!
vrátí ji? – Ó nenavrátí!
marně po ní ruce spíná.
Doňo Inez, doňo Inez,
až to moře uslyšíte,
odbuďte ho, odsmějte ho:
je to všechno hračka prázdná!