ZAS jednou doma! pryč z městského hluku!
ba že to je ten pokoj přívětivý,
ta vůně jalovce, ten praskot dříví,
ta matka, jíž jsem děckem vedle vnuků.
A síň je plna družných tváří, zvuků:
tu starý soused, věčně novin chtivý,
tu kmotra udivená, že jsme živi! –
až v dobrou noc tu starou zlíbám ruku.
A pak si vyjdu ještě na nádvoří:
ba, že to naše chaloupka je tichá, –
tam nad stodolou známé hvězdy hoří
a vedle v chlévě dobytek náš dýchá.
– Teď leknutím jsem couvnul proti vůli:
to huňatý náš pes se ke mně tulí.