MÁ otčino, má drahá otčino,
mně dražší všeho, čemu duše blízká,
čím oko mé kdy slzou zrosíno,
má otčino, mně po tobě se stýská!
Ach stýská, stýská po té tváři milé
jak dítěti se po náruči matky,
z níž vyrvalo se za svévolné chvíle
jdouc za vidinou v jiném světa díle
a se sklamáním chce a nemůž’ zpátky.
A bez útěchy bloudí cizí zemí
a nemá nic, než k vzchodu pohled němý
a jen tu noc a snění o domovu
a jenom vzdech, když probudí se znovu.
Ó domovino, domovino v dáli,
kéž vyslovit mi lze, jak toužím zpět,
ten stesk, jenž v prsou jako oheň pálí;
leč marně, marně, řeč jest pouhý led.
A do mrazu se s oka slza roní; –
ta v líc jen novou vrásku vyzebe
a skane, schne, ty nevíš ani o ní,
a já tu prahnu, hynu bez tebe.