Má otčino, má drahá otčino,
dražší mi všeho, co mi srdce stiská,
čím oko mé kdy slzou zrosíno, –
má otčino, mně po tobě se stýská.
Ach stýská, stýská po té tváří milé,
jak dítěti se po náruči matky,
z níž vyrvalo se za svévolné chvíle
jdouc za vidinou v jiném světa díle,
a odpuzeno chce a nemůž zpátky.
A bez útěchy bloudí cizí zemí
a nemá nic, jen k vzdechu pohled němý,
a jen tu noc s tím snem svým o domovu
a jen ten vzdech, když probudí se znovu.
O domovino, domovinko v dáli,
kéž vyslovit mi lze, jak toužím zpět,
kéž to, co div mi prsa teď nespálí –
leč marně, marně, řeč jest pouhý led,
s nímž prsou žár se spojiv slzu zroní
ta novou v tváři vrásku vyzebe,
a skane, sehne, ty nevíš ani o ní,
a já tu práhnu, pláču, hynu bez tebe.