JARO, jaro, milé dítě! –
a tvá líčka v jednom květu,
v duši jako na úsvitě,
skřivánek než má se k letu.
S křídel se mu rosa roní,
rudě od červánků svítá; –
vzhůru! vzhůru! plesem zvoní
jeho zpěv, jak jitro vítá.
Ať se pod ním nenadále
valí mhy přes luka zkvetlá,
vítězné to srdce malé
tluče, jásá k moři světla! –
Tak jsi dnes, mé dítě zlaté,
jako je ten skřivan v poli,
život je ti nebe vzňaté,
kde tak pranic nezabolí.
I až vzletneš, jako lítá
skřivánek, – v svém prvním jaře,
pod tebou ať země zkvítá,
nad tebou buď plno záře.
A když den přinese chmuru,
– co nás čeká, kdož pak tuší! –
srdcem zaleť k Bohu vzhůru
s čistou jarní rosou v duši.