Nuž tedy dík za zlaté srdce tvoje,
já hledím naň a ruka má se chví,
jak plavec z bouřných vln když perlu vyloví
a břehu blízko již, zpět klesá do příboje.
Já o tebe se třesu, perlo moje,
o ten tvůj svit, o ten tvůj dětský klid,
a přec tak hluboko jsem musel pro tě jít,
než moh jsem přitisknout tě v siré srdce svoje.
Teď – ke mně blíž! i ať se obzor chmouří,
tys má; – a smrt až rozevře mou dlaň,
jen rci, až naposled mou chladnou zlíbáš skráň:
„Já vím to, pro mne rád že zahynul jsi v bouři.“