Dost co dělat měl jsem s čertem,
polou v pravdě, polou žertem,
ale proto přec
méně mám než jiný strachu,
když mne hezky bez poplachu
vezme na konec.
Jen když jeden, – srdce ždá si, –
z veselé to bude chasy,
která jaří svět;
druha k vínu vítá s druhem,
mezi rybami je pstruhem,
mezi lidmi vznět.
Když to bude jeden z šotků,
který posed’ Lidku, Lotku,
mužům láme vaz;
smích a slzy víří v slapy,
jako mušku pstruh, nás lapí,
– pak ho vezme ďas.
Když to bude motýl v růži,
v mladých jiskra, pružnost v muži,
včely med i hrot;
kalných tůní šídlo bleskné,
a do žití hudby teskné
takt laškovných not. –
Když to bude, – (teď bych věru
do klepet pad’ Luciperu,
– to bych nerad chtěl!)
ten, – jenž zbude v zemi naší
diblíkem, až satanáši
půjdou do pekel.