NA vašich tvářích usmívá se svět –
a život, plný slunečného jasu,
tam nevrhá ni stínu všech svých běd,
vše splývá v čistou, neskalenou krásu.
Vy květem jste na žití pustině
vonným a plným nejčistšího pele,
tak prosty, pravdivy v své nevině,
s tou bezstarostností na jasném čele.
Kdo může, děti, vám se přiblížit
s myšlének chladnou, pytvající řečí?
zde proudí, žije, mluví jenom cit,
zde nahé srdce, – a to mozku větší!
Neb ač vás, žel! – učíme životu,
my od vás žít bychom se učit měli:
těch vašich prostých srdcí tlukotu
a všemu, co jsme z dětství zapomněli!
Neb vy jste čisty, – my jsme rmut a prach
a naše srdce pokryta jsou ledem,
my předstíráme práci a sta snah,
však žít a lidmi býti nedovedem.
Sníť asket o nebesích ve svých snech,
myslitel zkoumá blaha lidstva taje,
a blízko tak, – ve vašich úsměvech
dlí celý odlesk ztraceného ráje.