Nad krajem vlhký závoj páry visí
a v dáli nad ovrubou modrých hor
se černo oblaků se zlatem slunce mísí,
jež druhou stranou klesá za obzor.
Je po bouři a vzduch je plný vůně:
to voní květ, – i rozpukřelá zem,
a na pahorku zlatém od výsluně
stíráme chladnou rosu kudy jdem.
O samotě keř stojí růže plané,
je květu pln v své síle červnové,
sem tam jen leží lístky opadané: –
na květu, na lístcích tkví kapky dešťové.
My stáli tu tak dlouho, mlčky spjaty
dlaň ve dlani – dešť na vše napadlý! –
mrak v daleku – a ten tvůj úsměv zlatý
na mladý květ – i na ten uvadlý!