DEN mladý z hluboka se noci noří
a rozpíná svá křídla purpurová,
a světlé zraky stínem, jasem hoří.
A éther chví se jeho pod kročejí
a hvězdy blednou a den mladý jásá:
„Jsem žití zdroj, mnou vše se věci dějí!“
A bílým jasem zastkvěly se skráně,
a na zem shled’: „Co tobě nesu?“ pravil,
a usmál se, a k očím přitisk’ dlaně. –