Vyletěl ďábel z pekel vrat;
šel lidské duše kupovat
a ve chlupatém měchu
sic neměl žádný drahý skvost,
leč vzácných darů dost a dost,
jež prsty berou v spěchu.
Neb čert že zlato rozdává,
jen v pohádkách se čítává,
dnes stůně na myšlenku:
svět sám si všechno vyrábí,
a do pekla jej nevábí
jít cizí na vstupenku.
Dnes v pekle, v době výstav, cen,
sta sochařů co noc a den
odlévá ďáblů masky;
to ďáblů každé podoby,
a v dračku jdou ty ozdoby,
v nichž schází maska lásky.
Té arciť v pekle nemají,
a v nebe-li se dívají,
tam andělé jim hrozí;
tak, velké škody nevidí:
Nač maska lásky pro lidi,
když nemají jí bozi!
Nuž, co by napočítal pět,
ďas na tu malou kouli slét,
kde je ten velký Bábel;
a nežli popadnout moh’ dech
byl prázdný jeho velký měch,
že ušklíb se sám ďábel.
A že se málo uchodil,
by na zdraví si neškodil,
v luh vyšel si a lesy,
a liboval si pohody,
a okusoval jahody,
až v trávě uleh kdesi.
Tu v ďábla jak by vjel byl ďas,
a vskočil s chechtem v jeden ráz:
„Hle, tady mezi klásky,
– až za vtipný bych žert to měl, –
Bůh v roztržitu zapomněl
v tom hnízdě masku lásky!“
A ďábel poklek do kvítků
a jal se dělat odlitků,
jak v pekle se byl učil,
a hned nes na trh některé:
že svět se o ně popere,
svou ďáblí ctí si ručil.
Však málo našly odbytu:
kdes tak šla jedna do citu
a někde jednu ztratil –
I nechal si je ďábel sám
a pekla tmavým ku branám
se více nenavrátil