Nás spasí jenom skutky, žádná slova
ať s řečniště, ať z písní slok se řinou –
ne knihy, zpěv – krev musíme mít jinou,
čím byla kdys, když vlast má býti znova!
Co hluchým stádům píseň Kollárova –
ač tvoří svět, jak Duch kdys nad hlubinou?
svým líným krokem dál se stáda šinou
v svůj osud, kdes na jatka řezníkova.
Ach knihy, písně, umění a vzlety! –
až utopíme se v tiskařské černi. –
Ó stokrát větší jsou divochů čety,
jež s láskou k vlasti proti dělům běží;
a jak tu bez knih, bez umění leží,
v skosené žatvě – rodné půdě věrni!