Jak balvany, sterými blesky zryté,
však nepohnuté v sterých bouří sledu
ční zvrhlým potomkům vstříc skutky dědů
chmurné a velké, přísné, obrovité. –
Kol nich obchází plémě žitím syté
s tou hlavou pustou a s tím srdcem z ledu,
s tou v ruce chabostí, plachostí v hledu
a na čele znak hanby – nepokryté!
Kde kdys husitské pluky v boji stály,
tam chabý vnuk se poličkovat dává,
před každým šaškem trna v bázni bledé,
a i když silným býti chce, – se šálí!
Aj, žeť to české slunce zapadává
a v něm se rdí jen balvany ty šedé! –