JSME děti věku, jenž svou bídou žije
a nedbá minula, ni budoucnosti:
vrtochy bláznů jsou mu předkův ctnosti
a budoucnost? – ať bije se, jak bije!
Nám k smíchu mužnost, vroucnost, poesie
těch srdcí, jež tu tloukla v minulosti; –
u žití stolu, hoj, – teď my jsme hosti!
Ať žije mžik! – co v hrobě, ať si hnije!
Ó pěvci, myslitelé, bojovníci,
kdož pro tu svatou českou půdu žili
a mřeli, – slyšte, s nestydatou lící,
jak díme: My jsme vše – a nic, kdo byli!
Ne! – my jsme pýr a mech a plevel měkký
na balvanech, jež ční tu na vše věky!