Co dělat! – vše a jak to nese den,
co prvním jitrem východ zabarven
a přes prah vyjdem polou ve spánku,
až opět do večerních červánků. –
Ještě je vlhký rosou lán a luh,
už zapřaháme si svůj dobrý pluh,
své pole zořem a jak začnem set
už v rupot bran slyšíme kosu znět.
Osení vytahuje, metá v klas,
obilí žloutne, chrustí, má svůj čas,
a žnem. – Co všechna klopota a tíž,
když sepnem řebřiny a jedem již!
A jak ta hojná úroda je kol,
poslední snop odvezen do stodol,
kde do podzimku žentour zní a cep
a na rok do syta zas máme chléb.
Leč všechna práce zničí-li se dnem,
klas do jednoho zatlučen byl v zem –
na čele chmuru, ale bez stesku,
vše zaoráme aspoň na směsku.
A vše-li marno bylo v potu dne,
když večernice šerem zasvitne
a ticho lehne do polí a lad...
co dělat! – dotrpět a též jít spat.